ONA, ona a jejich konec

19. dubna 2009 v 10:32 | Misha |  Smutné i nesmutné, a veselé taky ne...
Ležela na tvrdém vyšisovaném koberci uprostřed místnosti. Pevně, až skoro křečovitě objímala svoje vlastní nohy, které se ve zkřížení dotýkaly její hrudi. Vlasy měla tozevláté a zcuchané v nevzhledném klubku, obličej vyděšený, zarudlý a flekatý. Z očí se jí linuly pomalé prameny hořkých slz symbolizující bolestivé zklamání.
"Co to děláš?! Neválej se tady a koukej se zvednout!" Křiklavý hysterický hlas jí zprudka zabušil do ušních bubínků a ONA ve strachu přivřela oční víčka. Už ani neočekávala příliv dalších bolestivých a zraňujících pobídek, které reagovaly na její údajnou neschopnost a nepraktičnost. Jako by si bránila tělo pouze instinktivně. Jen tiše oddychovala a čekala, kdy vše, celá ta nepříjemná scéna, skončí. Cítila v sobě rozhořčení, nechuť a vnitřní ponížení.
A pak se to stalo. Po několika holých a ostrých větách, jejichž tón a vysoká naléhavost zapříčinila další pálivé a bodavé slzy, na NI vztáhla ruku. Pouhý pocit, že není pánem sého těla, se v NÍ rozlil již při první namířené ráně. Byla prudká. Avšak zasáhla pouze ruku, která neváhala ani vteřinku, aby ochránila mozek - ovinula se kolem celé hlavy a vší silou upevnila stisk. Když matčina pěst s plným vědomím poranila důvěru a duši dcery, stalo se v její duši cosi neočekávaného a samovolného.
Napětí, bolest. Tlak narůstal s dalšími ranami a signály, které vysílaly podrážděné vlasy při nesmyslném a nemilosrdném jednání - matka za ně přímo rvala, jako by JI chtěla za každou cenu vytáhnout na nohy, jako by ji "vytáčelo", že leží na zemi a ani se nehne. Jako by jí vadilo, že nepociťuje její hrubost.
Napětí v její duši stoupalo, tvář rudla a na spánku začala zběsile pulzovat modrá žíla. Vše působilo dojmem absolutního vyhrocení a hnusu. Jak může matka takhle zraňovat vlastní dceru? JÍ. TU, o níž se nebála rozhlašovat glosy o JEJÍ kráse a nadání, protože věděla, že se stěží najde někdo, kdo by odporoval. Toužila po JEJÍ sláve, a kompenzovala si tak svůj neúspěšný život plný nástrah, které se snažila jen tak napůl zvládnout. Nikdy nic nedokázaly. Obě. Ale ona už asi asni nedokáže. ONA ale možná ano. Chce. Oplývá nezaměřitelnou vůlí a touhou. Umí miloat a dávat.
Škoda jen, že už nemůže...
Stalo se totiž, co se stát muselo.
Ležela na tvrdém koberci... a neustále odolávala nepředstavitelnému nátlaku ran a bolestí. Poslouchala nadávky. V JEJÍM nitru bobtnalo znechucení, připravovalo se k výbuchu, kolapsu, konci. Až najednou vykřikla. "NECHÁPEŠ MNE!!" Ukápla JÍ poslední hořká slza a v podvědomí se rozlil klid.
JEJÍ duše byla nemocná. Potřebovala pomoc. Pochopení. Uklidnení. Ona ji ale zabila. Vlastním pokrytectvím.
Pak si sedla a začala plakat. Stejně ale nepochopila, co se opravdu stalo. Dělala, že jí mrzí, že "prý nechápe".
Nikdy to nepochopila. Nikomu neřekla pravdu.
Jen si nasadila masku smutku, když pochopila že je konec. Konec vzájemné důvěry.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama