Nejsme tady věčně...

3. srpna 2008 v 15:21 |  Smutné i nesmutné, a veselé taky ne...

Nejsme tady věčně

Dnes jsem se už nedokázala probudit, spala jsem tvrdým spánkem, ze kterého již neprocitnete. Mamka se mě snažila vytrhnout ze spánku, ale marně…
Ještě včera jsem přemýšlela nad tím, z čeho všeho zítra píšeme písemky, že máme zase latinu a mě může profesorka Kernerová vyzkoušet. Nemohla jsem se vůbec soustředit, zase jsem potkala na zastávce Honzu, nejkrásnějšího kluka na světě, kterého vídám skoro každé ráno. Sedla jsem si do autobusu na to samé místo, jako vždy a čekala, až si sedne někde blízko mě. Vždy si sedl někde, odkud se na mě mohl dívat. Už od prvního dne, kdy jsem ho poprvé viděla, jsem věděla, že se ho moje myšlenky jen tak nezbaví. Když ho vidím, tak cítím teplo uvnitř mě! Tak tohle je ta zamilovanost? V duchu se usmívám. Den ode dne se nic nezměnilo. Jednou mě pustil si sednout, to když byl autobus úplně plný a jindy se dokonce zmohl na to, říct mi ahoj, ale jinak nic. P všech problémech s oblékáním a líčením, abych se mi líbila, jsem každé jitro s nadšením očekávala setkání s ním.
,,Opravdu jsem se do něj zamilovala a zase jsem ho potkala," řekla jsem mamce, když mi dávala na stůl můj oblíbený oběd - špagety. ,,Mami, já to nechápu, nemůže něco udělat? Přád se na mě dívá, to už přece něco znamená, ne?"
,,Dominiko, měla by sis konečně uvědomit, že kluci jsou zbabělí, jen se zeptej svého otce, jak jsem se my dva dali dohromady." Odpověděla mi a zasmála se.
,,Já mu už dneska něco chtěla říct, ale neodvážila jsem se."
,,Víš co? Zítra mu to povíš, jinak z tebe zešílím! A teď se běž učit!"
Dobelhala jsem se do pokoje a v té chvíli mě prozvonila moje nová kamarádka ze třídy. Chodím do 1. ročníku zdravotní školy a moc se mi tam líbí, protože jsem si tuto školu vybrala sama a nikdo mi do toho nic neříkal a ani rodiče mi v mém rozhodnutí nebránili, dobře ví, čím bych chtěla jednou být. Přála bych si pomáhat lidem, být doktorkou. Hodně jsem bojovala, abych se na tuto školu dostala. Učení je tam skutečně dost těžké, ale věřím si, protože chci v mém životě něčeho dosáhnout. Se Soňou jsem se seznámila při přijímacích zkouškách, dělaly jsme je ve stejné třídě a hned se mi zalíbila.
Nemá to v životě lehké. Její matka žije sama, s ní, jejím bratrem a babičkou v paneláku. Babička je hodně nemocná a vždy při ní někdo musí být. Většinou, když má nějaké volno nebo prázdniny a nikdo není doma, tak sedí doma s babičkou. Chodím jí taky proto hodně navštěvovat, a dokonce jsem ji i přemluvila na latinskoamerické tance, když tancujeme, tak se obě skvěle odreagujeme. Slíbila jsem jí, že ji zavolám.
"Ahoj ,Soni, učíš se? Já zatím ne, pořád myslím na toho kluka."
"Tys ho zase viděla v autobuse, co? Ty máš problémy. To já zase sedím s babi v kuchyni mamka totiž přijde pozdě z práce. Domi, nebuď z toho smutná. Ten kluk je asi nějak nesmělý. Musíš to všechno pevně vzít do svých rukou a říct mu, co k němu cítíš. Nebo to nech tak a zapomeň na něj."
"Ne, ne, ne, zítra mu řeknu, že se mi líbí, ale bojím se, co když ke mně vůbec nic necítí?"
"Dobře víš, že kdyby k tobě nic necítil, tak by se ani tak nechoval, jak tvrdíš. Hele, už musím končit, bábi mě taká za ruku."
"Tak ahoj zítra ve škole."
Zavěsila jsem a chystala se na učení, ale nějak jsem se k tomu nemohla odhodlat. Nakonec jsem se na učení jen koutkem oka podívala, neboť mě šíleně začala bolet hlava. Usínala jsem se, myslela jsem na Honzu a na zítřek.
Ráno nastal šok… Zvonil budík, ale já ho nemohla vypnout. Mamka mě budila, třásla semnou, ale já jsem se nedokázala hýbat, pořád jsem jen ležela a sledovala, co se kolem děje. Vše jsem vnímala, na všechny jsem mluvila, ale nikdo neslyšel mě! Jako bych nežila. Když přišel doktor, pochopila jsem, že už nejsem mezi živými. Kolem mě se objevovali jiní lidé, jakoby v nějakém oparu, mlze a pořád něco mumlali…
"Vítej, vítej mezi námi."
Chtělo se mi brečet, řvát, co se to stalo, vždyť já chci žít! Máma neustále brečela a já se ji nemohla ni dotknout,chtěla jsem se s ní rozloučit, ale mé bezvládné tělo mě neposlouchalo, tak moc mě to mrzelo, přišlo to tak najednou. Všichni doktoři mi přece tvrdili, že budu žít, i když ne tak dlouho jako ostatní, protože jsem měla leukémii, ale nemyslela jsem si že umřu právě teď, chtěla jsem žít! Chtěla jsem toho ještě tolik udělat…
Na mém pohřbu bylo plno známých lidí. Byla tu mamka s taťkou, brácha, Katka, skoro celá má třída. Pozorovala jsem Sonču, jak je z toho všeho zdrcená, jak se jí koulejí slzy po tváři a padají na zem. Byl tady taky i on… Byl tady Honza. Viděla jsem, jak je smutný, když pokládal tři nádherné růže na můj hrob, řekl jen, že je mu to líto, že mi je chtěl dát při naší první schůzce. Poprvé v životě jsem viděla brečet kluka, poprvé byl do mě někdo opravdu zamilovaný. V té chvíli jsem si to uvědomila, chtěla jsem mu říct, že tady na něj počkám. Možná to vycítil, neboť se podíval k nebi a řekl "Miluji Tě, Dominiko."
Tímto příběhem bych chtěla říct, ať si všichni lidé užívají každou minutu na tomto světě. Ať si sdělují, jak se mají rádi, protože pro toho druhého to určitě hodně znamená, a ať si navzájem pomáhají. Nejsme tady věčně a nikdo z nás neví, na jak dlouhou dobu…
http://i235.photobucket.com/albums/ee104/jinjersam/gothic.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

jen tak klik

klik =)

Komentáře

1 Honzík =) Honzík =) | 6. srpna 2008 v 13:49 | Reagovat

krásně napsané.. :-*

2 Aarky - web Aarky - web | E-mail | Web | 6. srpna 2008 v 17:38 | Reagovat

Jéjda xD Honzík se překonal xD

3 Amy Amy | E-mail | Web | 29. srpna 2008 v 23:13 | Reagovat

To je fakt moooc pěkný.Máš mé uznání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama